8. MEDITACE - TŘÍBENÍ POZORNOSTI

Na tomto světě dostal jsi šat a bohatství,
jak si povedeš, až z něj budeš odcházet?
Nauč se dovednost, která zajistí ti odpuštění.
Na onom světě získáš mnohé dary.
Zisk tohoto světa je jen hra.
Jako děti předstírají objetí dospělých
nebo obchod s cukrátky, tento svět je hra.
Přijde noc a dítě se vrací domů
hladové a bez přátel.

RÚMÍ, MASNAVÍ

NÁBOŽENSKÁ VÝCHOVA, KTERÉ SE MI DOSTALO v mládí, mi zanechala obraz vesmíru rozděleného mezi nebe a peklo, mezi spásu a zatracení. Do nebe se dostali lidé ctnostní, většinou ti, které spasila víra v učení církve. Poté, kdy jsem poznal zážitky, které mi ukázaly hlubší úrovně skutečnosti a mysli, tento obraz nade mnou ztratil moc. Nemohl jsem ho brát vážně, protože neodpovídal skutečnosti, kterou jsem zažil. Zažil jsem kosmickou Lásku a smysluplnost, neviděl jsem však nebeská oblaka ani brány pekelné. Bylo tam peklo, které si lidé sami vytvořili, iluze, stvořené touhou pramenící ze zvyku a špatných myšlenkových vzorců. Byla tam také základní a zásadní skutečnost, která byla celistvá a dobrá. Začal jsem pátrat po vysvětlení, které by mi dávalo smysl.

Moje mysl si vyvinula poměrně naivní představu osvícené bytosti, osvobozené od iluze a touhy. Cestou, jak se stát takovou bytostí, byla meditace, tedy praxe vyprázdnění mysli od jakékoli tužby a myšlenky, až ji prozáří Skutečnost ve vší své kráse a člověk se stane osvíceným. Říkal jsem si, že osvícení nejlépe dosáhnu v odloučení od světa, v podmínkách, které tomuto očistnému procesu mají napomáhat - v ášramu, v zenovém klášteře, v jeskyni. Domníval jsem se, že nejvyšší duchovní cíl, konečné naplnění lidských možností, je vysvobození z utrpení, které trápí celé lidstvo.

Tehdy jsem byl zaneprázdněný naplňováním svých vlastních hmotných a citových potřeb; měl jsem práci, měl jsem vztahy, bavil jsem se. Pak jsem se poprvé setkal s učením Čtvrté cesty. Poznal jsem skupinu, která tímto učením žila, nejen o něm četla, a uvědomil jsem si, že jsem našel most mezi vysokým ideálem vysvobození a skutečnostmi každodenního života v tomto světě.

Pojem Čtvrtá cesta zavedl G. I. Gurdžijev. Je to duchovní cesta člověka, který žije a pracuje uprostřed společnosti, na rozdíl od cesty asketů, mnichů a jogínů, kteří se tradičně straní běžného života. Na Západě se stále více laiků zajímá o duchovní praktiky, které byly dříve vyhrazeny profesionálům. Čtvrtá cesta je však hlavní cestou islámského světa už čtrnáct století.

Čtvrtá cesta pracuje s představou „vědomého člověka", který přestože žije v tomto světě, není z tohoto světa, který žije praktický život, ale s ničím se neztotožňuje, který si je vždy a všude vědom sám sebe. Prostřednictvím práce na sobě se může vědomý člověk uprostřed života probudit, a tak se osvobodit od „teroru" nevědomé mechaničnosti, v níž většina lidí žije své životy. Možná to zní elitářsky, nicméně pro mě to byl odrazový můstek, který jsem mohl brát vážně. Nemusel jsem se vzdávat všech tužeb a myšlenek; musel jsem se osvobodit od ztotožňování s nimi, abych se mohl napojit na vyšší schopnosti, které byly tímto ztotožňováním zastřené.

Po několika letech, kdy jsem žil tímto učením, jsem měl pocit, že jsem dosáhl určitého pokroku v pozornosti a vnímání přítomnosti, ale všiml jsem si, že sebeuvědomování není zárukou dobrých vztahů ani rozvoje hodnot, které jsem uznával, jako je laskavost, velkorysost, odpouštění či zásadovost. Naopak jsem pozoroval, že se u mě rozvinul sklon k nemorálnímu a odtažitému chování.